Jsou všude kolem nás. Potkáváte se denně. Často se jen tak zastavíte v okolním shonu a prohodíte pár slov. Občas ne. Někdy se míjíte bez povšimnutí, ale víte, že tam jsou. Že na vás sem tam myslí - a vy na ně. Že jim nejste lhostejní. Že jsou tu pro vás, když je potřebujete.
Přátelé.
Ale někdy... Někdy odejdou. Zmizí z vašeho světa a ten je naráz mnohem chudší. Jdete po ulici a přemýšlíte, proč vás najednou život nebaví. Běží dál, nezastavuje se, ale vy víte, že jste jiní. Ochuzení o to, co jste měli rádi a co vám dávalo v životě radost. Váš přítel už tu pro vás není. Nepobavíte se s ním. Nepotěší vás pohled na něj značíci tichou podporu a věrnost.
Je vám jedno, proč je pryč. Nezáleží vám na tom. Odešel. A už se asi nikdy nevrátí. Přenesete se přes to, ale občas, za bouřlivých nocí, si možná vzpomenete. V hřmotu hromu uslyšíte jeho smích a v záři blesku spatříte tvář, o níž víte, že ji již nikdy neuvidíte. Vzpomínka se vám jako lehký vánek otře o myšlenky a srdce vás zabolí.
Ale víte, že vždy musíte dál. Život musí jít dál. Uzavíráte tuto epizodu, ale trvá vám to celý život, protože nikdy ve skutečnosti nezapomenete. Byl to váš přítel...
Žádné komentáře:
Okomentovat