Jak smutné, zemře-li přítel

Jsou všude kolem nás. Potkáváte se denně. Často se jen tak zastavíte v okolním shonu a prohodíte pár slov. Občas ne. Někdy se míjíte bez povšimnutí, ale víte, že tam jsou. Že na vás sem tam myslí - a vy na ně. Že jim nejste lhostejní. Že jsou tu pro vás, když je potřebujete.

Přátelé.

Prohibice aneb pokus o nezaujaté posouzení

Už uběhlo pár dnů od vyhlášení prohibice a tudíž je myslím čas, abych se nad tím zkusil zamyslet. Pokud možno s mírným nadhledem (ale opravdu pouze mírným).

Situace, kvůli níž ministr vyhlásil prohibici, byla vážná - několik desítek mrtvých. Můžete namítnout, že na následky pití ročně umírají tisíce, tak proč řešit pár desítek dalších? To jsem si původně říkal také, ale je zde zásadní rozdíl, jak jsem si následně uvědomil. Umře-li na následky pití pár tisíc lidí, jsou to ožralci, alkoholici. Nemám žádný problém říct, že si za to jednoduše mohou sami. Pijí přes jakoukoli míru a to se samozřejmě projeví. Na druhou stranu nyní umírají lide, kteří si dali pár panáků. Mohli jste to být klidně vy. Dáte si v hospodě dva panáky a zítra se buď neprobudíte vůbec, nebo se probudíte do černočerné tmy. Neblahý to osud, není-liž pravda?

Nebyl to jednoduchý problém a pan ministr jej vyřešil po svém. Vyhlásil prohibici - a tento krok se setkal se všeobecným souhlasem. Zachráníme přece životy a co je víc než lidský život? Svoboda? Ať jde do háje...