Nevolím. Opravdu?

Je po volbách. Dopadly vcelku dle očekávání, tj. vítězstvím ČSSD a propadem ODS - ač alespoň já jsem neočekával pokles až tak výrazný. Další věc, kterou jsem úplně nepředvídal, je velký nárůst preferencí pro KSČM; na druhou stranu, dívám-li se zpětně, tak je to logické. Lidé jsou znechucení současnými stranami (nejenom vládními), a tak volí ty, kteří za sebou v posledních letech nemají žádný průšvih a zároveň byli dostatečně na očích. Jestli se  mi to líbí, to je věc druhá...

O tom jsem ovšem psát nechtěl. Jak už možná trošku napovídá nadpis, tentokrát to bude o těch, kteří se rozhodli nechodit k volbám. Nesvádím na ně vítězství sociální demokracie a komunistů - vždyť účast při minulých krajských volbách nebyla o mnoho větší. Jen bych chtěl popřemýšlet o tom, jestli to je opravdu tak, jak si myslí, a jestli opravdu nevolí.

Jak smutné, zemře-li přítel

Jsou všude kolem nás. Potkáváte se denně. Často se jen tak zastavíte v okolním shonu a prohodíte pár slov. Občas ne. Někdy se míjíte bez povšimnutí, ale víte, že tam jsou. Že na vás sem tam myslí - a vy na ně. Že jim nejste lhostejní. Že jsou tu pro vás, když je potřebujete.

Přátelé.

Prohibice aneb pokus o nezaujaté posouzení

Už uběhlo pár dnů od vyhlášení prohibice a tudíž je myslím čas, abych se nad tím zkusil zamyslet. Pokud možno s mírným nadhledem (ale opravdu pouze mírným).

Situace, kvůli níž ministr vyhlásil prohibici, byla vážná - několik desítek mrtvých. Můžete namítnout, že na následky pití ročně umírají tisíce, tak proč řešit pár desítek dalších? To jsem si původně říkal také, ale je zde zásadní rozdíl, jak jsem si následně uvědomil. Umře-li na následky pití pár tisíc lidí, jsou to ožralci, alkoholici. Nemám žádný problém říct, že si za to jednoduše mohou sami. Pijí přes jakoukoli míru a to se samozřejmě projeví. Na druhou stranu nyní umírají lide, kteří si dali pár panáků. Mohli jste to být klidně vy. Dáte si v hospodě dva panáky a zítra se buď neprobudíte vůbec, nebo se probudíte do černočerné tmy. Neblahý to osud, není-liž pravda?

Nebyl to jednoduchý problém a pan ministr jej vyřešil po svém. Vyhlásil prohibici - a tento krok se setkal se všeobecným souhlasem. Zachráníme přece životy a co je víc než lidský život? Svoboda? Ať jde do háje...

Církevní restituce a odluka církví od státu

Celkem žhavé téma dnešní společnosti, nemyslíte? Řeší je snad každý, komu narostl zobák a trošku se zajímá o společenské dění. Tak jsem se rozhodl, že zkusím nezůstat pozadu a taky se nad tím zamyslet.

První věc je současný stav. Tj. stav, kdy stát vlastní majetek zabavený církvi a zároveň platí platy církevních duchovních. Dle mého názoru je tento stav naprosto nevyhovující. Ani jedna věc se mi nelíbí. Nechci, aby byla církev jakkoli závislá na státu a cokoli od něj dostávala a zároveň je mi proti srsti, aby se nevracel ukradený majetek.
A co teď s tím? Už je dvacet let po revoluci a mělo by se to konečně vyřešit... Politici se o to snaží a já se ze svého pohledu (mimo jiné i z pohledu člena jedné z církví, jimž by měl být vrácen majetek) pokusím zhodnotit.

První věc je navrácení majetku. Naprosto v pořádku, napravení křivdy a vrácení ukradeného. Jediný možný problém je v množství majetku, který se vrací, a zde opravdu nemám dostatek informací, abych se cítil schopen soudit, zda je správný či není. S tímto bodem také souvisí občasná námitka "mému dědovi zabavili pole a nic nevrátili tak proč by měli vracet církvi?" Tato námitka je dle mě lichá a vychází z toho, že není-li napraveno vše (což je nemožné), tak ať se raději nenapravuje nic, či z podobného principu jako "není možné odhalit všechny zločiny, tak raději neodhalujme nic." Ano, souhlasím, že spravedlnost by měla být ke všem stejná a ve skutečnosti podporuji i vašeho dědečka ve snaze o vrácení jeho majetku. Ale říkám, že i kdyby neuspěl, raději spravedlnost alespoň pro někoho než nespravedlnost pro všechny.
Druhá část je peněžitá. Mám za to, že se jedná o část majetku, který již nelze vrátit nemovitostně (např. zastavěné pole) a proto se musí jeho hodnota vrátit prostřesnictvím peněz. Opět se samotným principem nemám žádný problém. Problémem může být opět hodnota onoho majetku - necítím se být  hoden soudit - nebo způsob vrácení peněz, kdy se má vracet pomocí výplat duchovních. To už se mi úplně nelíbí, okamžité vrácení peněz by bylo lepší, ale není to zásadní problém.
Další věcí jsou různé výjimky pro církev jako úlevy na daních a podobně. Zde jsem naprosto proti. Proč by pro církev měla platit jiná pravidla než pro ostatní?

Takže když se na to dívám, ve skutečnosti jsem relativně spokojen. Výši reparací nesoudím, na to nemám kapacitu, ale jinak jsem nespokojen pouze s různými výjimkami. Ty se mi nelíbí takřka nikdy a ani zde to není jinak. Co se třeba načasování týče, tak s ním nemám problém. Už se to dost dlouho odkládalo a další odkládání by ve skutečnosti nic neřešilo.
Někomu se nelíbí vracení majetku církvím, jimž zabaveno nic nebylo. To ovšem vychází ze závazku, který si stát spolu se zabavením majetku církvím vzal, tj. že bude platit platy duchovním. A aby se tohoto závazku zbavil, musí zaplatit určité odškodné, podobně jako když soukromý subjekt odstupuje od smlouvy.

A proto...

Obecně vzato je to krok k lepšímu. Konečné oddělení církve od státu, které tu mělo být už dávno. Na jednu stranu chápu, že se to některým nelíbí, ale nesouhlasím s nimi. Možná není dokonalé, ale jsem rád alespoň za něj.

Co pro mne znamená svoboda?

Schválně to někdy zkuste. Zeptejte se deseti náhodně zvolených lidí, co pro ně znamená svoboda. Některé odpovědi budou pravděpodobně podobné. Ale jiné budou dost možná úplně jiné. A další třeba budou v rozporu s oběma předchozími. Protože pro každého jednoduše znamená něco jiného. Někdo vám ji definuje striktně dle majetkových práv, jiný se bude držet absolutního pojetí svobody a poslední vám řekne, že svoboda je hlavně odpovědnost.

Já sám jsem prošel všemi výše zmíněnými postoji ke svobodě a i mnoha jinými. Máma o mně vždycky říkala, že jsem extremista a chodím pouze od extrému k extrému. Něco na tom bude. Ale v určitých chvílích to není na škodu. Jsou totiž věci, které bez  maxim a minim ztrácejí své znaky a stávají se pouze dalším slovem, které ztratilo význam a jež už není třeba používat.

Vandr Odnikud nikam

Rozhodl jsem se, že si vyrazím na pár dnů někam ven. Jen já sám, kamkoli... Cesta je cíl. Zapisoval jsem si krátký komentáře (většinou zpětně), ty tady teď zveřejňuji.

Je šest večer, vyrážím. Přímo za nosem, rovnou do kopce.

Tak nic, místo, kde jsem si říkal, že by se dalo spát, okupují ovce. Musím dál.

Zastřelit toho, kdo vymyslel hovada. Nesnáším je! Jsou jich tu alespoň miliony a vůbec nepomáhá to, že je furt zabíjím.

Našel jsem pěkný místo na spaní. Na vrcholku kopce, v malém výseku na okraji lesa.

Nachystat věci na spaní, nasbírat pár větví a šup do zapalování ohně!

Nějak mi to nechce chytnout. Už jsem vypálil asi polovinu krabičky sirek a pořád nic. Asi bude mokrý dřevo.

Není čas na hrdinství, rozhoduji se a vytáhnu kousek březové kůry, který jsem sebral po cestě.

Pořád to nehoří, ani ta březová kůra pomalu ne. Že by to bylo zápalkama?

Ptáčkův zpěv

Básnička, kterou jsem někdy dávno napsal pro jednu slečnu, jež neměla na růžích ustláno. Možná i proto ji mám vážně dost rád.

Možná hloupě to vypadá,

však jinak to nejde:

když slunce zapadá,

vždy tma přijde;

tma černá a smrtící,

tma dusivá a ničící.

A ptáček poletuje,

on chtěl by zpívat,

však bolest ničí jej,

tma brání dýchat.

A je to tady...

Už dlouho koketuji s myšlenkou, že si vytvořím něco, jako svoje osobní stránky. A dnes jsem se rozhodl, že to zkusím.

Moc nevím, co tady budu psát a hlavně kdo to bude číst, ale jestli se někdo takovej najde, tak to bude super.

Aby mezi námi bylo jasno, tak se mírně představím. Na internetu jsem znám pod několika přezdívkami: Trogmar, Tozeer, Tornes a Hornes. Můžete mě znát hlavně z online her, které jsem kdysi dávno hrával a některé dokonce stále hraji; poté možná z twitteru nebo facebooku, kde jsem ovšem převážně pasivní konzument obsahu, který přidávají ostatní.

Tak je to i ve zbytku mého života (čest výjimkám) a to je hlavní důvod, proč tu jsem. Rád bych něco tvořil. Nevím co. Asi to bude podle nálady – někdy okomentuji politickou situaci a jindy si ulehčím život básní. Ale důležité pro mne je, že já něco udělám. Nemusí to být dokonalé, ale musí to být moje.

Nevím, jestli se to někomu bude chtít číst. Jsem zvláštní člověk a dělám zvláštní věci, které nejsou pro každého. Ale i kdyby byť jeden jediný človíček občas koukl na některý článek, budu spokojen. Protože, co si budeme vykládat, já to vlastně stejně budu dělat hlavně pro sebe...