Ve chvíli, kdy člověk zjistí, že ani rozumově velmi vyspělé osobnosti v jeho věku nedokáží převzít odpovědnost za svůj život, nemůže být než zklamán. Stále víc si uvědomuji, že svět, jak jej vnímám já, je velmi odlišný od světa vnímaného ostatními. Stále více začínám chápat, že některé moje názory jsou pouhá utopie. Ať je každý zodpovědný sám za sebe? A proč? Nebo dokonce být zodpovědný za jiného? Tak to pozor, na to nejsem připravený...
Vždycky jsem tak nějak předpokládal, že lidé jsou rozumní. Co více, že chtějí být rozumní. Že chtějí, aby to byli oni, kdo zodpovídají za svůj život. Teď si stále více uvědomuji, že tohle rozhodně není cíl většiny populace. Oni chtějí nějak projet životem. Mohu jim to vyčítat? Nemohu, vždyť já vlastně chci totéž. Jen si to představuji jinak. Vidím v tom více sebe samého, více snahy pomáhat, možná více snahy hledat smysl. Anebo si to jen namlouvám? Taky možné.
Když člověk slyší, jak lidé, kterých si jinak váží a kteří jsou veskrze rozumní až moudří o zákonech přemýšlí pouze z pohledu "a jak to ovlivní mne", chce se mi plakat. Když vidím, jak lidé prochází životem a nejsou schopni nést zodpovědnost sami za sebe, málem křičím zlostí.
Jak se v takovémto světě má prosadit svoboda? Vždyť pro svobodu je zodpovědnost jejím druhým jménem, takřka synonymem. Bez zodpovědnosti nemůže existovat svoboda, bez svobody nemůže existovat zodpovědnost. Může být tohle ten problém? Přišli už jsme o tolik svobody, že nejsme schopni cítit zodpovědnost? Je život už příliš jednoduchý, abychom si uvědomili, že se dá umřít? Vídáme příliš málo tragédií na to, abychom pochopili hloubku našeho štěstí? Netuším.
Už nejsme zodpovědní za svůj život, teď je to stát, který se o nás stará. Rodina je rozrdcena na padrť, jak je jí postupně jedna za druhou brána každá její funkce. Jaká vlastně má být motivace udržovat zdravý vztah, když spoustu jeho bonusů stát zajišťuje i tak? Proč mít děti, když se o tebe stát stejně postará a jen si ubíráš životní komfort?
Nedokážu se vžít do ostatních. Moje výchozí pozice je skvělá. Napůl génius vyrůstající ve skvělé rodině, obklopen lidmi, kteří ho mají rádi. Myslel bych jinak, kdybych vyrostl jinde, bez takovýchto podmínek? Nechci náhodou svobodu jen proto, že vzhledem ke svým předpokladům velmi pravděpodobně uspěju? Co kdybych byl na druhém konci škály? Co kdybych byl Rom s rozvedenými rodiči, který dokončil základku a dál už raději ani nešel? Co bych chtěl pak?
Komu bylo hodně dáno, od toho bude hodně žádáno. Mně bylo dáno mnoho. Co s tím mám dělat? Pomoci ostatním vidět, co nevidí? Nebo jim pomoci, aby přestože to nevidí mohli žít důstojně? Dát jim rybu, nebo zkusit, jestli zvládnou síť a prut? A co když ne? A co když ta síť ve skutečnosti není správná cesta? Co když já mám na očích šupiny a nevidím?
Je jednoduché se holedbat, že já za sebe zodpovědnost ponesu. Jsem jeden z tisíce. Ten nejšťastnější a nejpožehnanější. Bez své zásluhy. Bůh dal, Bůh může vzít. Kazatel říká, že je všechno marné. Jób tvrdí, že život je krátký a nepokoje plný. Moudří mužové.
Může i ten, kdo se jako Jób octne na dně nést odpovědnost za svůj život? Jób to dokázal, onen bohatýr dávnověku a muž pověstný, nejpozoruhodnější, nejspravedlivější a nejbohabojnější na celé zemi. Stálo ho to nezměrné utrpení. Může to dokázat každý? Zvládne to Franta z Horní Dolní? Zvládnul bych to já?
Jak to může zvládnout, když ani ve chvíli, kdy se vše zdá býti v pořádku, není schopen se postavit sám za sebe? Jak můžu čekat, že ve chvílích horších se to najednou zlepší?
Moje naivita je příliš velká. Příliš velká na to, aby přežila setkání s realitou.
Žádné komentáře:
Okomentovat