Vandr Odnikud nikam

Rozhodl jsem se, že si vyrazím na pár dnů někam ven. Jen já sám, kamkoli... Cesta je cíl. Zapisoval jsem si krátký komentáře (většinou zpětně), ty tady teď zveřejňuji.

Je šest večer, vyrážím. Přímo za nosem, rovnou do kopce.

Tak nic, místo, kde jsem si říkal, že by se dalo spát, okupují ovce. Musím dál.

Zastřelit toho, kdo vymyslel hovada. Nesnáším je! Jsou jich tu alespoň miliony a vůbec nepomáhá to, že je furt zabíjím.

Našel jsem pěkný místo na spaní. Na vrcholku kopce, v malém výseku na okraji lesa.

Nachystat věci na spaní, nasbírat pár větví a šup do zapalování ohně!

Nějak mi to nechce chytnout. Už jsem vypálil asi polovinu krabičky sirek a pořád nic. Asi bude mokrý dřevo.

Není čas na hrdinství, rozhoduji se a vytáhnu kousek březové kůry, který jsem sebral po cestě.

Pořád to nehoří, ani ta březová kůra pomalu ne. Že by to bylo zápalkama?

Při pohledu na rozrůstající se hromadu nepoužitelných sirek mě napadá spásný nápad a skládám hraničku z nich.

Zas nic, sirky sice hoří pěkně, ale to dřevo stále nechytá...

Už mě to nebaví. Vytahuji kousek pevného líhu určeného pro nouzové situace a konečně se mi daří zapálit oheň.

Celý šťastný si na ohni, jenž mě stál skoro dvě krabičky sirek, opékám klobásku. Svět je krásný.

S pohledem střídavě upřeným do pohasínajícího ohně a kulatého měsíce na obloze usínám.

Budí mě slunce, který mi svítí přímo do očí. Nikam se mi nechce a tak jen tak ležím.

Když začíná být moc velký teplo, přesunuji se i s karimatkou do stínu lesa a dál se povaluji.

Začínám číst knížku, kterou jsem si neprozřetelně vzal s sebou.

Jsou tak čtyři odpoledne, já dočítám poslední kapitolu a přemýšlím, jestli má cenu jít dál.

Ještě jsem se nerozhodl, ale zatím jsem si uvařil jídlo. Oheň zapálen první sirkou, polévka ucházející.

Balím se a vyrážím. Ještě bude několik hodin světlo, tak proč tu zůstávat... I když je to krásné místo.

Je hrozný vedro a jsem celej zplavenej.

Nevím, jestli jsem si neměl na nohy vzít botasky místo těch nazouváků, když chci chodit...

Už vím, proč je na světě tolik hovad. Ostatní je prý nezabíjí, ale utíkaj před nimi... A já je pak mám vybít všecky?

Trochu jsem zabloudil, ocitl jsem se najednou v úplně jiné vesnici, než do které jsem mířil.

Nevadí, ta správná je hned za kopcem, jen o kousek dál. A hlavně tam je super hospoda.

Dorážím ke Kocandě, to je ta hospoda. Mají tam nějakou zábavu či co a tak je plno, ale místo se ještě najde.

Po pivu, kofole a kousku masa (a o kilo lehčí) jdu hledat místo na spaní, už je skoro tma.

Pole sice není ideální, ale už se mi nikam dál nechce. A navíc tu jde slyšet muzika z Kocandy, bude se dobře usínat.

Dneska vstávám rychle, už pár desítek minut po probuzení jsem na nohách.

Mám cíl, dneska chci někam na koupaliště. Dle mapy tu jsou dvě, první zkouším to v Červený vodě.

Stopl jsem si do ní auto. Řidič mi navrhoval, ať s nimi jedu na Pastviny, že se tam dobře koupe, ale pro mě je to daleko.

Po chvíli hledání jsem v Červené vodě našel koupaliště. Funkční bylo tak možná před deseti lety, když vznikala má mapa.

Lituji, že jsem nejel na Pastviny a měním směr na druhé koupaliště do Štítů.

Po chvíli chůze se svezu autobusem. V něm se dozvím, že koupaliště ve Štítech už taky nefunguje. Fakt smůla.

Další koupaliště je v Zábřehu...

Jdu po trase Prvního jarního pochodu, jen obráceně ze Štítů do Zábřeha.

Už je mi jasný, že Zábřeh nestíhám. Vykoupal jsem se v Březné, která tekla kolem, a osvěžen pokračoval.

Tu hospodu na Drozdovské pile prostě mám rád. I když pivo nic moc.

Jsem na sebe hrdý. Právě jsem vyšlapal skoro čtyři kilometry do prudkýho kopce bez zastavení.

Začalo pršet, schoval jsem se v Drozdově na zastávce.

Pokusil jsem se v dešti vyprat si triko, ale pršelo málo.

Jdu dál a doufám, že dnes bouřka nepřijde a ty blesky a hromy všude okolo se mi jen zdají.

Konečně jsem zjistil, kam jsem schoval ten házecí nůž. S radostí si potrénuji na místní lípě.

Dnes budu spát na tomhle kopci, rozhodl jsem se a přes varování o elektrickém ohradníku postupuji na kopec.

Tuhle noc jsem si s tím kusem igelitu nad sebou dal záležet, myslím, že ho budu potřebovat.

Začíná neuvěřitelně foukat, mám pocit, že igelit musí za chvíli zmizet někde v dáli. Jdu ho utáhnout.

Sotva se vracím, začíná pršet. Naštěstí to zatím vypadá, že to bude v pohodě.

Tak asi ne. Ten igelit nakonec není tak úplně nepromokavej. Choulím se do spacáku a doufám, že se voda nedostane až ke mně.

Přemýšlím, jestli náhodou nejvyšší strom na tomhle kopci není ten, u kterýho jsem si postavil přístřešek. Doufám, že ne.

Volá babička. Ubezpečuju ji, že jsem naprosto v pořádku a v bezpečí.

Pozoruji blesky bijící všude okolo a pomalu usínám.

Vstávám kolem sedmé, nemůžu dospat. Všude kolem jsou mravenci.Ti červení, co to od nich tak bolí. Jsem celej pokousanej.

A skoro suchej, ani tomu sám nevěřím. Jen konec spacáku je mírně vlhký.

Oheň zapaluji opět na první sirku. Polévka je výborná.

Vyrážím směrem na Zábřeh. Přemýšlím, jestli to koupaliště ještě má význam.

V Zábřeze se rozhoduji, že už asi ne. Razím směr domů.

Zjišťuji, že na kole je ta cesta ze Zábra do Rudy mnohem rychlejší, než pěšky. A že je neuvěřitelný vedro vím už dlouho.

Odpočívám v Postřelmůvku pod stromem. Na chvíli se pobavím s týpkem, který mi jednou pomohl spravit kolo. Dává mi dvě flašky vody, která mně došla, a radu, kde je nejlepší cesta.

Jdu po ní. Je krásná, jen kdyby toho vedra (a možná i batohu na mých zádech) nebylo...

Dorazil jsem k Moravě a vypral si tričko. Jako by to pomohlo... za pár minut je stejně skrz naskrz propocené.

Dorážím do Rudy. A konečně se dostanu na to koupaliště.

Je tu prázdno, na to, jak je krásně.

Naposledy se rozšoupnu a dám si místní Staropražskou klobásu.

Jdu domů.

Bylo to fajn, být chvíli sám někde jinde než doma. A mít čas přemýšlet. Asi si to někdy zkusím znova, rozhodně to nebylo k zahození. I když to bylo odnikud nikam...