Pár myšlenek

Ve chvíli, kdy člověk zjistí, že ani rozumově velmi vyspělé osobnosti v jeho věku nedokáží převzít odpovědnost za svůj život, nemůže být než zklamán. Stále víc si uvědomuji, že svět, jak jej vnímám já, je velmi odlišný od světa vnímaného ostatními. Stále více začínám chápat, že některé moje názory jsou pouhá utopie. Ať je každý zodpovědný sám za sebe? A proč? Nebo dokonce být zodpovědný za jiného? Tak to pozor, na to nejsem připravený...
Vždycky jsem tak nějak předpokládal, že lidé jsou rozumní. Co více, že chtějí být rozumní. Že chtějí, aby to byli oni, kdo zodpovídají za svůj život. Teď si stále více uvědomuji, že tohle rozhodně není cíl většiny populace. Oni chtějí nějak projet životem. Mohu jim to vyčítat? Nemohu, vždyť já vlastně chci totéž. Jen si to představuji jinak. Vidím v tom více sebe samého, více snahy pomáhat, možná více snahy hledat smysl. Anebo si to jen namlouvám? Taky možné.

Volba podle srdce a svědomí

Často slýchám, že je u voleb potřeba myslet, kalkulovat a pečlivě rozvažovat, komu dám hlas. Je prý nutné přemýšlet nejen o tom, jestli má strana na kandidátce správné lidi, zda souhlasím s tím, co hlásá, ale také například zvážit, je-li zde vůbec šance, aby se dostala do sněmovny.

Tento názor má jistě opodstatněné argumenty -- vždyť právě my, voliči, jsme těmi, kdo rozhodnou o budoucí podobě naší vlády! Jsme to my a nikdo jiný, kdo bude zodpovědný za našeho příštího premiéra. Všechny jeho skandály a korupční aféry mu umožníme pouze a jen my tím, že ho zvolíme. Žádný z průšvihů Nečasovy vlády by se nestal, kdyby voliči (tedy my) ve volbách toho neblahého roku 2010 volili správně -- a to platí dokonce i pro ty, kdo vůbec nikoho nevolili.

Oh wait... Ne že by cokoli z toho, co jsem napsal, nebyla pravda. Ale opravdu to znamená, že by každý občan České republiky (a de fakto i jakéhokoli jiného státu) měl mít nastudované programy všech kandidujících stran, znát každého kandidáta každé strany (minimálně ve svém kraji) a rozumět všemu, co říkají, aby mohl správně rozhodnout, kdo bude tím pravým, čestným a rozumným premiérem? Taky vám to přijde trošku přitažené za vlasy? Či snad dokonce nemožné?

Ano, gratuluji, máte pravdu. Ale ne proto, že by volby nebyly důležité. Naopak, jsou velmi důležité. Problém ovšem je, že i kdybych provedl vše, co jsem výše vypsal, věnoval všechen volný čas politice a jejímu poznání, v konečném důsledku mi to nebude nic platné. Protože máme demokracii. A ta mimo jiné znamená, že nebudu hlasovat sám (v kterémžto případě by výše uvedené činnosti byly naprostým minimem), ale že spolu se mnou bude hlasovat několik milionů dalších lidí. Můj hlas se tímto stane jednou několikamiliontinou... A tedy naprosto zanedbatelným.

Vše, co bych případně udělal, aby můj hlas dostal ten správný kandidát, by jej mohlo podpořit tak nepatrně, že snad i pouhá docházka k volební urně se mi z tohoto pohledu zdá být příliš velkou námahou. A hodiny/dny/týdny strávené studiem politiky náhle vypadají jako šílený koníček beze smyslu.

Chci tím snad říct, že je hloupost chodit k volbám? Absolutně ne! Jediné, co chci zdůraznit, je, že je naprosto šílené myslet si, že já sám, můj jediný hlas, by snad mohl být důležitým. Protože není. Ve skutečnosti je z hlediska konečných výsledků takřka lhostejné, hodím-li jej ODS nebo ČSSD, Komunistům, Koruně České nebo třeba Svobodným. Šance, že můj jediný hlas může něco změnit je tak nepatrná, tak maličká, že snad ani neexistuje.

Kam mířím? Chci vám ukázat, že u voleb není potřeba přemýšlet, jestli můj hlas něco změní nebo ne. Protože ať už ho dám komukoli, nezmění nic. Když jdu volit, nejdu volit proto, abych něco změnil. Jdu volit kvůli sobě. Existuje zhruba milion jiných, lepších a efektivnější možností, jak bych mohl cokoli spravit. Volby patří na předposlední místo před stání na poušti a křičení do prašné bouře. Jakákoli snaha o občanskou aktivitu, politickou aktivitu a vlastně cokoli jiného je účinnější než vhození mého volebního lístku do urny.

Když už jsme u toho, tak mnohem lepší a v současnosti významnější možností než volit je možnost být zvolen, případně možnost propagovat určité kandidáty. Tato příležitost je na druhou stranu něco, co by nemělo zůstat ležet ladem (a patří to mezi ony mnohem účinnější politické aktivity), a právě zde už člověk může brát v potaz různé varianty -- mám podporovat někoho, kdo se do sněmovny nedostane, ale souhlasím s ním, nebo toho, kdo se tam dostane, ale souhlasím s ním méně? Protože jejich podporou/nepodporou toho mohou změnit mnohem více. Přijde mi mírně ironické, že mnoho lidí to vidí obráceně. Nevidí problém s podporou stran mimo parlament, ale volit je nechtějí, neboť se bojí propadlého hlasu...

Abych to ukončil. Když jdete volit, pamatujte na to, že váš hlas ne skutečnosti nezmění nic. Ať ho dáte komukoli. A proto není důvod, abyste se zabývali tím, jestli propadne či nikoli. Volte toho, kdo je vám nejblíž. Není nic jiného, v čem by bylo lépe dát promluvit svému srdci, než právě ve volbách. Je jen málo věcí, které jsou fakticky tak bezvýznamné, ale přitom tak důležité pro naše vlastní svědomí.

Volte tak, abyste se za představitele "vaší" strany nemuseli stydět. Volte tak, aby ti, kteří volíte, pro vás byli dobrem. Klidně i nevolte, nevidíte-li jinou možnost. Volte podle svého svědomí. Protože ve skutečnosti je vaše svědomí tím jediným, pro koho má naše volba opravdový význam.

Volba menšího zla

Tak a prezident je zvolen... Není to ten, kterého bych si přál, ale to mi bylo jasné už dávno předem. Možná jsem doufal v mírně lepší volbu, ale na druhou stranu mi už zase tolik nezáleží na tom, jestli se s prezidentem nebudu shodovat v 90 procentech názorů, nebo v 85...

Chtěl bych se pozastavit nad něčím jiným. Není to tak dávno, co jsem zde psal, že volí každý, ať chce nebo ne. Za tím si stojím. Ale nyní jsem trošku změnil názor na to, nakolik je legitimní volba k volbám nejít. Ne z lenosti. Ne z nezájmu o situaci v zemi. Ne z důvodu, že můj hlas stejně nic nezmění, jakkoli i to je pravda.

Jde mi o něco jiného. Při těchto volbách jsem poprvé poznal, jaké je to vybírat nikoli pouze z menších zel, ale ze zel velkých, kde ale stejně jedno musí být menší. Nebylo to pro mne jednoduché, ale nakonec jsem se rozhodl, že jeden z nich opravdu menší bude.
Ale na druhou stranu jsem volil zlo. Alespoň z mého pohledu. Nakolik je to morálně ospravedlnitelné? Nakolik mohu říci, že by si můj hlas stejně rozdělili napůl a tudíž stejně volím? Nakolik platí, že jsem morálně odpovědný za své činy - a tedy i za svou volbu? Za svou volbu zla? Je ze mne tímto člověk, který je nemorální a podporuje činy a lidi, kteří jednají nemorálně? Je ze mě tímto iniciátor násilí? Dávám tímto politikům moc nad sebou? A nejenom nad sebou. Co hůř, snad ne i nad ostatními? Nad těmi, nad nimiž já žádnou moc nemám a o nichž nemám právo rozhodovat?
Na druhou stranu, mám právo nic nedělat a nechat ostatní, ať mi pomocí systému, se kterým oni souhlasí a já ne, vezmou moje právo rozhodovat sám nad sebou? Nebo je lepší se té moci vzdát dobrovolně a raději sám svým hlasem podpořit násilí, protože může být i hůř?

Demokracie je systém, se kterým buď souhlasíte a dobrovolně odevzdáte moc svým zvoleným zástupcům, anebo nesouhlasíte a jste k tomu donuceni. Co je na tom správného? Co je na tom morálního? Co z ní dělá ten nejlepší ze špatných systémů vlády? Co je dobrého na odevzdání své svobody někomu, kdo s ní následně může dělat co chce? Proč bych s ní měl souhlasit a podporovat ji?
Proč je legitimní nutit lidi volit mezi dvěma volbami, když nechtějí ani jednu? Proč nutíte lidi být správnými občany této země, když jimi být někdy nechtějí? Volby jsou občanská povinnost stejně jako sex povinnost manželská - ale proč si nejde vybrat, že občanem jednoduše být nechci?

Prostě... přemýšlejte. Před každými volbami přemýšlejte, nakolik legitimní je vaše volba. Nakolik legitimní je vaše donucování. Nakolik legitimní je vaše násilí, které přináší demokracie. Nakolik legitimní je volba vašeho kandidáta, který omezí mou svobodu. Přemýšlejte...

Nevolím. Opravdu?

Je po volbách. Dopadly vcelku dle očekávání, tj. vítězstvím ČSSD a propadem ODS - ač alespoň já jsem neočekával pokles až tak výrazný. Další věc, kterou jsem úplně nepředvídal, je velký nárůst preferencí pro KSČM; na druhou stranu, dívám-li se zpětně, tak je to logické. Lidé jsou znechucení současnými stranami (nejenom vládními), a tak volí ty, kteří za sebou v posledních letech nemají žádný průšvih a zároveň byli dostatečně na očích. Jestli se  mi to líbí, to je věc druhá...

O tom jsem ovšem psát nechtěl. Jak už možná trošku napovídá nadpis, tentokrát to bude o těch, kteří se rozhodli nechodit k volbám. Nesvádím na ně vítězství sociální demokracie a komunistů - vždyť účast při minulých krajských volbách nebyla o mnoho větší. Jen bych chtěl popřemýšlet o tom, jestli to je opravdu tak, jak si myslí, a jestli opravdu nevolí.

Prohibice aneb pokus o nezaujaté posouzení

Už uběhlo pár dnů od vyhlášení prohibice a tudíž je myslím čas, abych se nad tím zkusil zamyslet. Pokud možno s mírným nadhledem (ale opravdu pouze mírným).

Situace, kvůli níž ministr vyhlásil prohibici, byla vážná - několik desítek mrtvých. Můžete namítnout, že na následky pití ročně umírají tisíce, tak proč řešit pár desítek dalších? To jsem si původně říkal také, ale je zde zásadní rozdíl, jak jsem si následně uvědomil. Umře-li na následky pití pár tisíc lidí, jsou to ožralci, alkoholici. Nemám žádný problém říct, že si za to jednoduše mohou sami. Pijí přes jakoukoli míru a to se samozřejmě projeví. Na druhou stranu nyní umírají lide, kteří si dali pár panáků. Mohli jste to být klidně vy. Dáte si v hospodě dva panáky a zítra se buď neprobudíte vůbec, nebo se probudíte do černočerné tmy. Neblahý to osud, není-liž pravda?

Nebyl to jednoduchý problém a pan ministr jej vyřešil po svém. Vyhlásil prohibici - a tento krok se setkal se všeobecným souhlasem. Zachráníme přece životy a co je víc než lidský život? Svoboda? Ať jde do háje...

Církevní restituce a odluka církví od státu

Celkem žhavé téma dnešní společnosti, nemyslíte? Řeší je snad každý, komu narostl zobák a trošku se zajímá o společenské dění. Tak jsem se rozhodl, že zkusím nezůstat pozadu a taky se nad tím zamyslet.

První věc je současný stav. Tj. stav, kdy stát vlastní majetek zabavený církvi a zároveň platí platy církevních duchovních. Dle mého názoru je tento stav naprosto nevyhovující. Ani jedna věc se mi nelíbí. Nechci, aby byla církev jakkoli závislá na státu a cokoli od něj dostávala a zároveň je mi proti srsti, aby se nevracel ukradený majetek.
A co teď s tím? Už je dvacet let po revoluci a mělo by se to konečně vyřešit... Politici se o to snaží a já se ze svého pohledu (mimo jiné i z pohledu člena jedné z církví, jimž by měl být vrácen majetek) pokusím zhodnotit.

První věc je navrácení majetku. Naprosto v pořádku, napravení křivdy a vrácení ukradeného. Jediný možný problém je v množství majetku, který se vrací, a zde opravdu nemám dostatek informací, abych se cítil schopen soudit, zda je správný či není. S tímto bodem také souvisí občasná námitka "mému dědovi zabavili pole a nic nevrátili tak proč by měli vracet církvi?" Tato námitka je dle mě lichá a vychází z toho, že není-li napraveno vše (což je nemožné), tak ať se raději nenapravuje nic, či z podobného principu jako "není možné odhalit všechny zločiny, tak raději neodhalujme nic." Ano, souhlasím, že spravedlnost by měla být ke všem stejná a ve skutečnosti podporuji i vašeho dědečka ve snaze o vrácení jeho majetku. Ale říkám, že i kdyby neuspěl, raději spravedlnost alespoň pro někoho než nespravedlnost pro všechny.
Druhá část je peněžitá. Mám za to, že se jedná o část majetku, který již nelze vrátit nemovitostně (např. zastavěné pole) a proto se musí jeho hodnota vrátit prostřesnictvím peněz. Opět se samotným principem nemám žádný problém. Problémem může být opět hodnota onoho majetku - necítím se být  hoden soudit - nebo způsob vrácení peněz, kdy se má vracet pomocí výplat duchovních. To už se mi úplně nelíbí, okamžité vrácení peněz by bylo lepší, ale není to zásadní problém.
Další věcí jsou různé výjimky pro církev jako úlevy na daních a podobně. Zde jsem naprosto proti. Proč by pro církev měla platit jiná pravidla než pro ostatní?

Takže když se na to dívám, ve skutečnosti jsem relativně spokojen. Výši reparací nesoudím, na to nemám kapacitu, ale jinak jsem nespokojen pouze s různými výjimkami. Ty se mi nelíbí takřka nikdy a ani zde to není jinak. Co se třeba načasování týče, tak s ním nemám problém. Už se to dost dlouho odkládalo a další odkládání by ve skutečnosti nic neřešilo.
Někomu se nelíbí vracení majetku církvím, jimž zabaveno nic nebylo. To ovšem vychází ze závazku, který si stát spolu se zabavením majetku církvím vzal, tj. že bude platit platy duchovním. A aby se tohoto závazku zbavil, musí zaplatit určité odškodné, podobně jako když soukromý subjekt odstupuje od smlouvy.

A proto...

Obecně vzato je to krok k lepšímu. Konečné oddělení církve od státu, které tu mělo být už dávno. Na jednu stranu chápu, že se to některým nelíbí, ale nesouhlasím s nimi. Možná není dokonalé, ale jsem rád alespoň za něj.