Volba podle srdce a svědomí

Často slýchám, že je u voleb potřeba myslet, kalkulovat a pečlivě rozvažovat, komu dám hlas. Je prý nutné přemýšlet nejen o tom, jestli má strana na kandidátce správné lidi, zda souhlasím s tím, co hlásá, ale také například zvážit, je-li zde vůbec šance, aby se dostala do sněmovny.

Tento názor má jistě opodstatněné argumenty -- vždyť právě my, voliči, jsme těmi, kdo rozhodnou o budoucí podobě naší vlády! Jsme to my a nikdo jiný, kdo bude zodpovědný za našeho příštího premiéra. Všechny jeho skandály a korupční aféry mu umožníme pouze a jen my tím, že ho zvolíme. Žádný z průšvihů Nečasovy vlády by se nestal, kdyby voliči (tedy my) ve volbách toho neblahého roku 2010 volili správně -- a to platí dokonce i pro ty, kdo vůbec nikoho nevolili.

Oh wait... Ne že by cokoli z toho, co jsem napsal, nebyla pravda. Ale opravdu to znamená, že by každý občan České republiky (a de fakto i jakéhokoli jiného státu) měl mít nastudované programy všech kandidujících stran, znát každého kandidáta každé strany (minimálně ve svém kraji) a rozumět všemu, co říkají, aby mohl správně rozhodnout, kdo bude tím pravým, čestným a rozumným premiérem? Taky vám to přijde trošku přitažené za vlasy? Či snad dokonce nemožné?

Ano, gratuluji, máte pravdu. Ale ne proto, že by volby nebyly důležité. Naopak, jsou velmi důležité. Problém ovšem je, že i kdybych provedl vše, co jsem výše vypsal, věnoval všechen volný čas politice a jejímu poznání, v konečném důsledku mi to nebude nic platné. Protože máme demokracii. A ta mimo jiné znamená, že nebudu hlasovat sám (v kterémžto případě by výše uvedené činnosti byly naprostým minimem), ale že spolu se mnou bude hlasovat několik milionů dalších lidí. Můj hlas se tímto stane jednou několikamiliontinou... A tedy naprosto zanedbatelným.

Vše, co bych případně udělal, aby můj hlas dostal ten správný kandidát, by jej mohlo podpořit tak nepatrně, že snad i pouhá docházka k volební urně se mi z tohoto pohledu zdá být příliš velkou námahou. A hodiny/dny/týdny strávené studiem politiky náhle vypadají jako šílený koníček beze smyslu.

Chci tím snad říct, že je hloupost chodit k volbám? Absolutně ne! Jediné, co chci zdůraznit, je, že je naprosto šílené myslet si, že já sám, můj jediný hlas, by snad mohl být důležitým. Protože není. Ve skutečnosti je z hlediska konečných výsledků takřka lhostejné, hodím-li jej ODS nebo ČSSD, Komunistům, Koruně České nebo třeba Svobodným. Šance, že můj jediný hlas může něco změnit je tak nepatrná, tak maličká, že snad ani neexistuje.

Kam mířím? Chci vám ukázat, že u voleb není potřeba přemýšlet, jestli můj hlas něco změní nebo ne. Protože ať už ho dám komukoli, nezmění nic. Když jdu volit, nejdu volit proto, abych něco změnil. Jdu volit kvůli sobě. Existuje zhruba milion jiných, lepších a efektivnější možností, jak bych mohl cokoli spravit. Volby patří na předposlední místo před stání na poušti a křičení do prašné bouře. Jakákoli snaha o občanskou aktivitu, politickou aktivitu a vlastně cokoli jiného je účinnější než vhození mého volebního lístku do urny.

Když už jsme u toho, tak mnohem lepší a v současnosti významnější možností než volit je možnost být zvolen, případně možnost propagovat určité kandidáty. Tato příležitost je na druhou stranu něco, co by nemělo zůstat ležet ladem (a patří to mezi ony mnohem účinnější politické aktivity), a právě zde už člověk může brát v potaz různé varianty -- mám podporovat někoho, kdo se do sněmovny nedostane, ale souhlasím s ním, nebo toho, kdo se tam dostane, ale souhlasím s ním méně? Protože jejich podporou/nepodporou toho mohou změnit mnohem více. Přijde mi mírně ironické, že mnoho lidí to vidí obráceně. Nevidí problém s podporou stran mimo parlament, ale volit je nechtějí, neboť se bojí propadlého hlasu...

Abych to ukončil. Když jdete volit, pamatujte na to, že váš hlas ne skutečnosti nezmění nic. Ať ho dáte komukoli. A proto není důvod, abyste se zabývali tím, jestli propadne či nikoli. Volte toho, kdo je vám nejblíž. Není nic jiného, v čem by bylo lépe dát promluvit svému srdci, než právě ve volbách. Je jen málo věcí, které jsou fakticky tak bezvýznamné, ale přitom tak důležité pro naše vlastní svědomí.

Volte tak, abyste se za představitele "vaší" strany nemuseli stydět. Volte tak, aby ti, kteří volíte, pro vás byli dobrem. Klidně i nevolte, nevidíte-li jinou možnost. Volte podle svého svědomí. Protože ve skutečnosti je vaše svědomí tím jediným, pro koho má naše volba opravdový význam.

Volba menšího zla

Tak a prezident je zvolen... Není to ten, kterého bych si přál, ale to mi bylo jasné už dávno předem. Možná jsem doufal v mírně lepší volbu, ale na druhou stranu mi už zase tolik nezáleží na tom, jestli se s prezidentem nebudu shodovat v 90 procentech názorů, nebo v 85...

Chtěl bych se pozastavit nad něčím jiným. Není to tak dávno, co jsem zde psal, že volí každý, ať chce nebo ne. Za tím si stojím. Ale nyní jsem trošku změnil názor na to, nakolik je legitimní volba k volbám nejít. Ne z lenosti. Ne z nezájmu o situaci v zemi. Ne z důvodu, že můj hlas stejně nic nezmění, jakkoli i to je pravda.

Jde mi o něco jiného. Při těchto volbách jsem poprvé poznal, jaké je to vybírat nikoli pouze z menších zel, ale ze zel velkých, kde ale stejně jedno musí být menší. Nebylo to pro mne jednoduché, ale nakonec jsem se rozhodl, že jeden z nich opravdu menší bude.
Ale na druhou stranu jsem volil zlo. Alespoň z mého pohledu. Nakolik je to morálně ospravedlnitelné? Nakolik mohu říci, že by si můj hlas stejně rozdělili napůl a tudíž stejně volím? Nakolik platí, že jsem morálně odpovědný za své činy - a tedy i za svou volbu? Za svou volbu zla? Je ze mne tímto člověk, který je nemorální a podporuje činy a lidi, kteří jednají nemorálně? Je ze mě tímto iniciátor násilí? Dávám tímto politikům moc nad sebou? A nejenom nad sebou. Co hůř, snad ne i nad ostatními? Nad těmi, nad nimiž já žádnou moc nemám a o nichž nemám právo rozhodovat?
Na druhou stranu, mám právo nic nedělat a nechat ostatní, ať mi pomocí systému, se kterým oni souhlasí a já ne, vezmou moje právo rozhodovat sám nad sebou? Nebo je lepší se té moci vzdát dobrovolně a raději sám svým hlasem podpořit násilí, protože může být i hůř?

Demokracie je systém, se kterým buď souhlasíte a dobrovolně odevzdáte moc svým zvoleným zástupcům, anebo nesouhlasíte a jste k tomu donuceni. Co je na tom správného? Co je na tom morálního? Co z ní dělá ten nejlepší ze špatných systémů vlády? Co je dobrého na odevzdání své svobody někomu, kdo s ní následně může dělat co chce? Proč bych s ní měl souhlasit a podporovat ji?
Proč je legitimní nutit lidi volit mezi dvěma volbami, když nechtějí ani jednu? Proč nutíte lidi být správnými občany této země, když jimi být někdy nechtějí? Volby jsou občanská povinnost stejně jako sex povinnost manželská - ale proč si nejde vybrat, že občanem jednoduše být nechci?

Prostě... přemýšlejte. Před každými volbami přemýšlejte, nakolik legitimní je vaše volba. Nakolik legitimní je vaše donucování. Nakolik legitimní je vaše násilí, které přináší demokracie. Nakolik legitimní je volba vašeho kandidáta, který omezí mou svobodu. Přemýšlejte...

Nevolím. Opravdu?

Je po volbách. Dopadly vcelku dle očekávání, tj. vítězstvím ČSSD a propadem ODS - ač alespoň já jsem neočekával pokles až tak výrazný. Další věc, kterou jsem úplně nepředvídal, je velký nárůst preferencí pro KSČM; na druhou stranu, dívám-li se zpětně, tak je to logické. Lidé jsou znechucení současnými stranami (nejenom vládními), a tak volí ty, kteří za sebou v posledních letech nemají žádný průšvih a zároveň byli dostatečně na očích. Jestli se  mi to líbí, to je věc druhá...

O tom jsem ovšem psát nechtěl. Jak už možná trošku napovídá nadpis, tentokrát to bude o těch, kteří se rozhodli nechodit k volbám. Nesvádím na ně vítězství sociální demokracie a komunistů - vždyť účast při minulých krajských volbách nebyla o mnoho větší. Jen bych chtěl popřemýšlet o tom, jestli to je opravdu tak, jak si myslí, a jestli opravdu nevolí.

Prohibice aneb pokus o nezaujaté posouzení

Už uběhlo pár dnů od vyhlášení prohibice a tudíž je myslím čas, abych se nad tím zkusil zamyslet. Pokud možno s mírným nadhledem (ale opravdu pouze mírným).

Situace, kvůli níž ministr vyhlásil prohibici, byla vážná - několik desítek mrtvých. Můžete namítnout, že na následky pití ročně umírají tisíce, tak proč řešit pár desítek dalších? To jsem si původně říkal také, ale je zde zásadní rozdíl, jak jsem si následně uvědomil. Umře-li na následky pití pár tisíc lidí, jsou to ožralci, alkoholici. Nemám žádný problém říct, že si za to jednoduše mohou sami. Pijí přes jakoukoli míru a to se samozřejmě projeví. Na druhou stranu nyní umírají lide, kteří si dali pár panáků. Mohli jste to být klidně vy. Dáte si v hospodě dva panáky a zítra se buď neprobudíte vůbec, nebo se probudíte do černočerné tmy. Neblahý to osud, není-liž pravda?

Nebyl to jednoduchý problém a pan ministr jej vyřešil po svém. Vyhlásil prohibici - a tento krok se setkal se všeobecným souhlasem. Zachráníme přece životy a co je víc než lidský život? Svoboda? Ať jde do háje...